„My zde při takzvané aktivní muzikoterapii společně zpíváme. Hraji písničky, které většina zná,“ uvedla muzikoterapeutka. Písničky vybírá podle aktuální situace ve skupině a s určitým terapeutickým záměrem. „A někdy se některý z klientů naučí něco nového – nejen písničku. Například se zbaví bariéry v komunikaci, protože se mu podaří ovládnout svůj stres,“ vysvětluje Naďa Janáková: „Dnes se jedna paní natolik uvolnila, že zazpívala sólově. Bála se, třásl se jí hlas, ale podařilo se jí překonat sama sebe a dokázala, že navzdory všem svým potížím je schopna to zvládnout a překonat velkou trému. Je to práce na sobě samotném, na sebeuvědomění.“

Naděžda Janáková je součástí týmu psychiatrů a psychologů, přestože psychiatrii nevystudovala. Díky svým zkušenostem v muzikoterapii, které nabyla při svém pětiletém pobytu, studiu muzikoterapie na L’Université Paris Descartes v Paříži a četných stážích v psychiatrických a psychoterapeutických zařízeních, může teď pomáhat při diagnostice a psychoterapii klientů svitavské psychiatrie. Dojíždí sem až ze Světlé nad Sázavou a dva dny v týdnu se zde potkává s klienty a ve skupinkách (někdy i jednotlivě) s nimi pracuje.

Poznání sebe sama, důvěra a uvolnění

Další hodina muzikoterapie pokračovala vzápětí. Asi patnácti ženám a mužům různého věku se právě chystala pustit písničku slavného šansoniera: „Teď uslyšíte Jacquese Brela,“ říká terapeutka a vysvětluje, že po Edith Piaf to byl jeden z dalších velkých frankofonních šansoniérů a jeho písně a texty jsou krásné a poetické. „Zpívá o lásce, kterou si můžeme vzájemně sdělit a nabídnout, je to taková ta láska všezahrnující. Až skladba skončí, zeptám se vás, jak na vás působil jeho projev a hudba samotná.“

Klienti soustředí svoji pozornost na melodii a nádherný hlas. Když píseň odezní, starší paní okamžitě reaguje: „Jeho hlas je pro mě uklidňující, ale ten konec už byl takový rozbouřený.“ Vedle sedící žena ji doplňuje „On tu lásku, to štěstí nakonec úplně vykřikoval.“ „Jako by se chtěl vyřvat,“ zazní ze skupiny tentokrát mužský hlas. Debata ještě chvíli pokračuje. Další písničky už vybírají pacienti sami. „Vybírejte podle toho, co máte rádi, nebo co považujete za zajímavé a chcete se o to podělit s ostatními. Nemusíte brát ohled na to, aby se to všem líbilo, nemusíte umět slova písně v jiné řeči,“ vybízí a současně je uklidňuje Naděžda Janáková.

Starší pán si „objednává“ Nohavicovu Těšínskou. Když dozní, vysvětluje, co je na ní pro něj zajímavé a proč, všichni ostatní také sdělují své pocity. Poslouchají se navzájem, mnozí inspirují ostatní něčím novým a zajímavým, hudba vyvolává vzpomínky, přináší nepřeberné množství pocitů. Nikdo se s nikým nehádá, i když má jiný názor. Improvizace, která si žádá kus odvahy Jindy klienti pracují více na bázi neverbální komunikace, kdy aktivně celým tělem nebo s pomocí hudebních nástrojů vytvářejí a vnímají zvuk.

,,Jde o takzvanou non-verbální komunikaci. S pomocí hudebních nástrojů se dorozumívají s druhými, improvizují, uvolňují v sobě to, co je skryté, snaží se pak tomu porozumět," vysvětlila Naděžda Janáková a dodala: „Naše setkání může mít také formu interpretace, kdy aktivně pracujeme s hudbou, zvukem a pohybem, s rytmy. Může se například jednat o divadelní výstup, tanec, či jinou pohybovou invenci  -  záleží na skupině. Pro většinu to znamená překonání sama sebe, aby se vůbec odvážili před ostatními něco udělat. Pokud se to podaří, tak například při pohybové aktivitě každý pak hledá, kam ho ta melodie vede a intuitivně se hýbe. Následuje uvolnění, které je důležité k estetickému projevu prožitku. Přichází kladení si otázek, porovnávání sebe s druhými. Možnost poznat svoje limity co se týká důvěry.“ Bublání potoka, zahradní slavnost, nebo svatba z pohádky Přicházím do potemnělého sálu, kde lidé leží na podložkách, přikrytí dekou.

Své průvodkyně se ptám: Půjde o relaxaci? 

„Dnes je to spíše možnost zaměřit se na uvolnění s tím, že klient směřuje svou pozornost k hudbě s cílem zastavit tok utkvělých myšlenek a uvolnit se. Vycházím z toho, že když se člověk "zastaví", zastaví se i negativní procesy v těle a mohou začít pracovat procesy pozitivní. Ale hudba má také schopnost zpřístupnit to co je ukryté v naší mysli a my s tím také můžeme dále pracovat. Poslech hudby může mít různé cíle a výběr hudby je tomu potřeba přizpůsobit“ vysvětluje muzikoterapeutka.

Setkání uvádí slovy: „Dnes jsem pro vás vybrala hudbu z období renesance a baroka a cílem je zaměřit vaši pozornost na to, co slyšíte. Někdo se zaměří na melodii nebo na hudební nástroj, někdo bude hudbu vnímat jako celek. Někoho zaujme barva nástroje, hodně lidí si při poslechu představuje nástroje nebo orchestr, jiný má v sobě obrazy plesu či rytířského turnaje. Každá forma je dobrá a co je důležité, umožní nám zastavit tok myšlenek, které se neustále převalují v mysli. Není to vždy jednoduché, proto když se myšlenky zase rozběhnout k tomu, co vás tíží, netrapte se tím. Stačí si zase uvědomit: mohu se pokusit opět sledovat hudbu.“ Pacienti se zdají být uvolnění, občas se jen někdo trošku zavrtí.

„Podařilo se vám zastavit tok myšlenek a věnovat se zcela hudbě?“ ptá se terapeutka. „Co jste si u toho uvědomili?“ „Že to je jako řeka, pak mě ulítly myšlenky, další kousek mně připomínal bublání potoka a to mě zase vrátilo k té hudbě.“ „Já jsem se ocitla v růžové zahradě, kde nějaký umělec hrál malé společnosti, která popíjela čas z krásného servisu.“ „Já jsem si představil starou kamennou komnatu, ale myšlenky mi pak ubíhaly jinam." „Nemohl jsem se uvolnit. Nešlo mi to.“ „Sledoval jsem hudebníkovy ruce, představoval jsem si, jak hraje ty akordy.“ „Mně to připomínalo vánoce.“ „A mně pohádku o Popelce, bylo mi u toho krásně.“

Na závěr mé návštěvy bohatého odpoledne zaplněného muzikoterapií pokládám terapeutce ještě několik otázek:  

Jsou ty hodiny pokaždé jiné? „Ano. Vždy záleží na lidech, kteří zrovna tvoří danou skupinu. Často se střídají, většina jich zde netráví dlouhou dobu, proto jsou skupiny takzvané "otevřené" a aktivity podle situace a stanoveného cíle tomu přizpůsobené“ Jak se klienti cítí? Jsou v bezpečí? Spolupracují? „Na skupinu nemohu vzít lidi, kteří se nacházejí například v nějakém akutním psychotickém stavu. Teprve, když jsou stabilizovaní, tak je mohu zapojit.

Je to lékař - psychiatr, který stanoví, jak na tom daný pacient právě je a doporučuje ho k muzikoterapii nebo i žádá o další diagnostiku. Všichni klienti respektují určená pravidla. Většinou jsou otevření a aktivitám se nebrání, pokud ano, snažím se zjistit důvod a napomoci ke změně postoje. Ale ne vždy se to podaří. Jsem opatrná, někteří prostě nepřipustí změnu a ty nelze nutit.“ Dáváte lidem naději.

Kdy muzikoterapie pomáhá především?

„Muzikoterpeutické metody jsou doporučovány zejména v případech, kdy lidé odmítají nebo nemohou verbálně komunikovat. Ale samozřejmě nejen tehdy. Je to velmi zajímavý terapeutický přístup, protože lidem umožní se otevřít jiným způsobem, než jsou zvyklí. Při muzice se nemohou před sebou samými i před druhými schovat, tak jako se schovávají kolikrát za slova. Hudba má rovněž určitou schopnost dostávat se rychleji tam, kam se slova dostávají mnohem pomaleji. Je to neverbální vyjadřovací prostředek, snadněji přístupný našemu nevědomí. Muzikoterapie je určena pro všechny věkové kategorie, pro různé typy lidí s různými problémy. Podotýkám, že k účasti na jednotlivých aktivitách není potřeba být hudebníkem, mít hudební vzdělání či nějaké zvláštní hudební zkušenosti.  

A co je cílem muzikoterapie? Jejím cílem je nastolit pozitivní změny v životě člověka. Zjednodušeně řečeno: aby se lépe cítil, a aby se mu dařilo mnohem lépe zvládat další jeho život."  

Děkuji.

Zdenka Hanyšová Celá